Naše nejbližší okolí má na naši psychickou pohodu větší vliv, než si dokážeme připustit.
Pláž Copacabana je ikonou. Symbolem Rio de Janeira, symbolem Brazílie. Suvenýry, trička a kabelky jsou potisknuté jejím schematickým vyobrazením. Tím symbolem ale není klidné moře, ani jemný písek, nejsou to ani kokosové palmy. Takových pláží jsou tisíce. Je to onen typický černobílý chodník, co dělá z Copacabany legendu.
Námět černobílých vln je přitom jen napodobením dláždění na Lisabonském náměstí Rossio. Dokonce samotné černé a bílé dlažební kostky byly přivezeny z Portugalska a daly na počátku 20. století vzniknout první verzi slavné přímořské promenády. Na umělecké dílo, svým rozsahem čtyř kilometrů jedno z největších na světě, mozaiku z Copacabany povýšila až velká přestavba ze 70. let. Jejím autorem je velikán brazilské krajinářské architektury Roberto Burle Marx.
Umělec, zahradní architekt a vizionář pocházel z rodiny s francouzskými, severobrazilskými, německými a židovskými kořeny.
Burle Marx dokázal ve svém životě i díle spojit zdánlivě nesourodé prvky do harmonického celku.
Na tři tisíce zahrad a parků po celém světě nese jeho originální pohled na veřejný prostor. Jako umělec místo plátna využíval nově vznikající náměstí a místo tahů štětcem sázel stromy. Jako architekt vkládal do veřejného prostoru kulturu a umění. Jako zahradník se zajímal o původní druhy tropických rostlin a jejich ochranu. Jako světoběžník se poučil v zahraničí, jako patriot spoluvytvářel brazilský modernismus, který svým jedinečným pojetím architektury a urbanismu dodnes inspiruje svět.
Při procházce po obrovském parku Aterro do Flamengo v Rio de Janeiru nebo kolem vodních zahrad u vládních budov hlavního města Brasília nejde nevnímat, nakolik veřejný prostor určuje charakter měst.
Člověk přetváří přírodu k obrazu svému od okamžiku, kdy toho začal být lidský druh schopen. Téměř od stejného momentu to člověk dělá nejen proto, aby jeho životní prostor lépe vyhovoval jeho potřebám, ale i pro potěchu své civilizované duše. Umění od počátku věků sloužilo ke zvelebování místa pobytu. Od jeskynních maleb, přes antická fóra a renesanční fasády, po avantgardní obrazy na stěnách obývacích pokojů.
Po tisíce let měli lidé umění ve své bezprostřední blízkosti.
Dnes se za uměním často musíme vypravit. Se vstupenkou jdeme do galerie, děláme si výlet za kulturní památkou. Cestou za uměním procházíme beztvarou ulicí, míjíme uniformní bloky, cestujeme prázdnou krajinou.
Přitom nejbližší okolí na nás má větší vliv, než si dokážeme připustit. Při rutinních pochůzkách křižujeme veřejný prostor, jehož podoba ovlivňuje naše nálady a emoce. Roberto Burle Marx dokazuje, že i moderní architektura dvacátého století dokáže do center velkých měst včlenit sofistikované zahrady, vzrostlé aleje, barevné záhony, osvěžující fontány, inspirativní sochy a stinné lavičky vyzývající k odpočinku. (Po)daří se to i architektuře století jednadvacátého?
Comments