Stále v šoku ze záplav na jihu země čelí nyní Brazílie jinému, stejně ničivému živlu - ohni.
Poslední týdny se Brazílie dusí hustým dýmem. Kouř z tisíců požárů se spojuje do černého mraku, tak obrovského, že je vidět i z vesmíru. Mračna kouře táhnoucí se od severu k jihu v září pokrývala celých osmdesát procent území Brazílie, tedy zhruba sedm milionů kilometrů čtverečních. V rekordně dlouhém období sucha jsou rozptylové podmínky tristní a otrávený vzduch ze spálenišť se šíří do velkých vzdáleností.
Letošní sucho je nejhorší za posledních sedmdesát pět let. Na rozdíl od předchozího období je tento rok silným suchem zasažena většina státu a na třetině území je situace mimořádně vážná. S nastupujícím jarem se zvyšuje teplota a už tak vyprahlá krajina přichází o poslední zbytky noční vláhy. Nahromaděný objem vysušené biomasy živí požáry gigantických rozměrů.
Dým z obrovských lesních požárů v Amazonii, Pantanalu a Cerradu se na brazilském nebi spojuje s kouřem z tisíců lokálních požárů a kvalita ovzduší se v některých oblastech zhoršila na kritickou úroveň.
Ve velkých městech, kde už tak bojují se znečištěním, se suchý a horký vzduch nasycený toxickým kouřem stává nedýchatelným.
Školy omezují výuku, venkovní sportovní aktivity se ruší. Všichni se upínají k očistnému dešti, který ale nepřichází. Centrální Brazílie čeká na dešťové kapky už více než pět měsíců.
Dlouhotrvající sucho odkrývá tu nejbolestivější část ohnivé tragédie. Bez mraků, bez bouřek, bez blesků. Všechny ničivé požáry má na svědomí jen a pouze člověk. Svou bezohledností při manipulaci s ohněm a nepochopitelnými akty žhářství.
Ale déšť brzy přijde a příroda se znovu zazelená. Tropické ekosystémy mají úžasnou schopnost regenerace. Kmeny velkých stromů ohni odolají a větve obrazí novými listy. Z podzemních kořenů vyraší nové rostliny. Vítr na spáleniště zanese semena a les se obnoví. Zvířata, která stihla utéct, se vrátí a příroda zase ožije. A stejně houževnatí jsou i lidé.
Po každé katastrofě se lidé semknou, utřou bláto, pot a slzy a začnou znovu. Začnou ale lépe?
Nejsou na nás všechna ta neštěstí sesílána jako příležitost ke změně k lepšímu? Tak jako člověka často přivede k životnímu obratu vážná nemoc, není přírodní pohroma důvodem vybudovat na spáleništi něco trvanlivějšího? Udržitelnějšího? Co můžeme udělat, abychom udrželi řeky ve svých korytech? Oheň daleko od našich domovů? Vzduch dost čistý k dýchání, jídlo dost výživné ke stravování, stromy dost vysoké ke stínění.
Uchovejme si co nejdéle ten prudký záchvěv empatie a sounáležitosti, který přichází, a bohužel i odchází se šokem z tragédie. Ať nám vydrží vůle pomáhat sousedovi, plnit misky zvířátkům, sázet mladé stromky. Kéž by se bolestné tragédie na celém světě proměnily v sílu začít znovu. A lépe.
Comments