Byla polovina července, ve městě vrcholil zimní festival a právě rozkvétaly první sakury.
Zvyknout si na změnu prostředí a strávit kulturní šok je nezbytnou součástí adaptace na život v cizině kdekoli na světě. Na některé věci, třeba cizokrajnou kuchyni, si přivykneme snadno a je nám je líto opouštět i po krátkém pobytu během dovolené. Jiné věci, jako časový posun, nás rozhodí i na pár dní. Ale zmatení ročních období nevstřebáte ani po letech.
Vánoce v létě, vedro v prosinci a první máj na podzim udělají z kalendáře špatně složené puzzle.
Pokud žijete nejen na jižní polokouli, ale i v tropech, kde se příroda téměř nemění, je zmatení dokonáno. V Rio de Janeiru jsou vlastně jen dvě roční období - léto a horké léto. Není moc o čem přemýšlet. Jak moc jsme my Středoevropané spojení s cyklem ročních období se projeví, když je najednou něco jinak. Třeba když v horách nad Riem rozkvetou růžové květy třešní. Uprostřed zimy. V polovině července.
V Evropě, alespoň té střední, je cyklus roku posvátná konstanta od počátku věků. Snad všechny předkřesťanské civilizace slavily své svátky a prováděly své rituály v souladu s přírodními přechody. Začátek jara, vrchol léta, období sklizně. I mocná myšlenka křesťanství se přizpůsobila ustálenému běhu roku, cyklu života. Velikonoce se staly svátkem jara, Vánoční svátky máme spojené se zimním ztišením a výročním balancováním. Aniž bychom si to uvědomovali, celý rok má určitý řád a můžeme se v něm snadno orientovat pozorováním okolí. První pupeny, sněženky a vracející se ptáčci, to bude asi tak březen. Sice ještě nesněžilo, ale už bylo dost chladno, stromy už byly skoro holé - muselo to být někdy v listopadu. A co když se nám tato intuitivní orientace v časoprostoru najednou vytratí?
Po fázích zmatení, vzteku a nostalgického stýskání po životě v souladu s přírodním řádem, člověk najde i výhody života v nekončícím létě. Čerstvé ovoce a zelenina po celý rok, minimalistický šatník a neuvadající bující zeleň ten kalendářní chaos trochu kompenzují. A s odstupem času přichází i filozofické zamyšlení. Není to naše vnímání přírody klíčící, kvetoucí a plodící jen jednou do roka vlastně příliš uzavřené? Není plynutí času mnohem relativnější, než si dokážeme připustit? Je náš cyklický hospodářský životaběh jediným způsobem vnímání světa? Nebo praktičtěji - nezpůsobuje nám to neustálé přebíhání od jarních polobotek k podzimním kabátkům a zimním šálám zbytečné starosti? Nejsme neustále pod tlakem užít si pivo na zahrádce, než ji rozmontují a ještě si zalyžovat než sníh roztaje? Nezapomněli jsme náhodou, jaké štěstí máme v louce žluté od pampelišek, vůni rozkvetlých lip, podzimním oparu a křupajícím sněhu?
Commentaires